deník
Kalevala 2014

Tak je to tady, po několika týdnech příprav konečně vyráží naše posádka z krkonošské obce Vlčice do Ruska na závody Kalevala 2014 v severní Karélii.

Složení výpravy

Radek Havrda Musher a lingvistický improvizátor

Petr Elster Skijorer a kulinářský experimentátor

Luboš Seidl Pohunek a maskot výpravy

A samozřejmě taky třináct pejsků, kteří spolu s Radkem a Petrem poběží 440 km závodu Kalevala.

Původně jsme plánovali, že vyrazíme v sobotu 1.3. již někdy kolem 9 hodiny ranní, ale večerní cvičení ruské konverzace doprovázené likvidací pivních zásob u Havrdů naše plány poněkud posunulo, a tak v 10:10 konečně vyrážíme, abychom si po 1 km uvědomili, že nemáme flashdisc s muzikou, který Radek večer přichystal. Celou soupravu otáčíme a zakoušíme pocit návratu domů, na který budeme pravděpodobně ještě dlouho vzpomínat. 10:30 jsme již skutečně na cestě a jedeme po trase CZ – PL (Wroclav – Varšava – Bialystok) - LIT (Kaunas) – LAT (Riga) – EST (Tallinn) na trajekt do Helsinek. Cesta je navigačně poměrně jednoduchá protože ve Wroclavi jsme najeli na silnici E67, která vede až do Tallinnu. Střídali jsme se poctivě v předem dohodnutých 4 hodinových intervalech, které nám poměrně vyhovují, protože každý má 8 hodin na odpočinek. Během každého střídání řidičů vždy krátce vyvenčíme psy a jedeme dále. Náš plán dorazit do Tallinnu na trajekt v 7:30 jsme těsně nedodrželi a loď jsme viděli vyplouvat v době našeho příjezdu. Naštěstí za 3 hodiny jede další, tak si chvíli krácení krátíme filmem na tabletu a nakládáme auto na trajekt. V trajektu jsme potkali polský tým, který zrovna cestuje na sever Norska na Finnmarkslopet, tak si s nimi krátíme cestu povídáním o psech (hlavně Radek) a koukáním na Vassův běh v televizi. Petr při sledování závodu vyjádřil názor, že běžecké závody klasickou technikou jsou: „Slepá vývojová větev běžeckého lyžování“, že klasická technika je ze závodního pohledu už mrtvý styl, no… ostatní s ním úplně nesouhlasili, ale názor je to rozhodně zajímavý. Zhruba po dvou třetinách (dvouhodinové ?) plavby se změní charakter plavby a loď nepluje tak hladce jako na začátku. Vykoukneme z okna a ejhle… z naší lodi se stal ledoborec, který se k Helsinkám probíjí ledovou tříští a drobnými krami, kterými je plocha moře pokryta.

Po vylodění pokračujeme po finském území na sever k hraničnímu přechodu s Ruskem. Vzhledem k tomu, že přechod funguje pouze mezi 8-20h tak nemáme kam spěchat, protože tak jako tak budeme na hranicích čekat na začátek ranní směny. Volíme tedy úspornější tempo, aby nám vydržela nádrž až do Ruska, kde jsou ceny nafty výrazně nižší než u nás a ještě více než ve Finsku. Finská krajina je nádherná, s přibývajícími kilometry směrem k severu se stále více objevují skalky pokryté lišejníky a zmenšuje se velikost stromů. Jsme fascinováni tím, že velké množství finských sinic je osvětleno umělým osvětlením. Co nás však vůbec neuklidňuje je absolutní nedostatek sněhu. Zhruba půlhodinu po půlnoci dojíždíme k ruské hranici, kde na jednom opuštěném parkovišti bivakujeme.

Ráno v pondělí 3. 3. jsme jen pár minut po osmé hodině na Finsko-Ruské celnici. Finská prohlídka proběhla v pohodě, celníci se koukli na pasy nás i psů a pustili nás dále. Na ruské straně jsme při vstupu na celnici nejprv musli projít pasovou kontrolou, při které si každý musí vyplnit nějakou imigrační „bumážku“ kontrolou poté následuje celní odbavení, kde se vypisují dvě „bumážni“ za mašýnu a dvě za trejljer deklarace auta obsahuje mimo jiné soupis všech sabák, takže jsme si hezky pocvičili psaní čísel mikročipů našich psů ? asi po hodině jsme slavnostně vyhráli papírovou válku „bumážnuju barbu“ a jdeme k autu kolem kterého je rozstoupena eskadra celníků i s čichacím psem. Celníci nezklamali a skutečně chtějí všechno vyložit z auta ukázat otevřít, tašky s oblečením prohnat roentgenem. Pejsek prolezl celé auto a jen spokojeně vrtěl ocáskem. Když jsme si vše znovu naložili do auta, tak nás požádali, abychom počkali stranou, až nám donesou zpět všechny papíry od psů. Za pár minut dorazili a chtěli všechny psy vidět. Naštěstí byli psi vyvenčeni těsně před příjezdem na celnici, tak se nestalo žádné faux-pas. Celníci zkontrolovali všechny psí čipy, každého psa si vyfotili, popřáli nám udáči na góňkje a i oni se báli, že pojedeme přes jejich celnici po závodě zpět. Když už bylo vše hotova a my jsme se těšili, že konečně vyrazíme na cestu, vzpomněla si jedna oficírka, že ještě nezkontrolovali bednu, kterou máme na vleku. Mladý celník, který se mnou na vlek vylezl, když viděl, že bedna je plná pytlů s mraženým mletým masem pouze štítivě píchl do jednoho pytle a řekl charašo vsjo v parjadkje. Hurrrrááá konečně jsme odbaveni a krátce po 10 hodině se před námi otevírá cesta do Ruska. Z hraničního přechodu o naší cílové destinace Kalevala je to nějakých 135 km. Takže v poměru k již ujeté vzdálenosti kousíček. Tato cesta byla ale velmi klikatá se spoustou krátkých stoupání a klesání a pod vrstvičkou sněhového poprašku je na ní vrstva čistého ledu se spoustou výtluků. Krátce před 16 hodinou (pozor 1 hodina z toho je přechod jednoho časového pásma na hranici a druhá hodina je zrušení zimního času v Rusku).

Celkem jsme tedy ujeli 2400 km, překonali jedno moře, dvě časová pásma a posunuli si hodinky o tři hodiny po směru ručiček.

Při příjezdu do Kalevaly na nás už v kempu čekala nachystaná chatka, ve které budeme následující více než dva týdny bydlet. Jediný účastník, který zde již byl před námi je další Čech Roman Habásko, který přijel už před dvěma dny. Bydlíme s ním na jedné chatě v samostatném pokoji.

Když jsme zaparkovali a starali se o psy, dorazila za námi hlavní pořadatelka závodu Kristýna. Krátce jsme pokecali, co potřebujeme a jaká byla cesta. Nad dvěma hodinami na celnici se velmi podivovala, ale nakonec to zhodnotila větou, která asi nejlépe vystihuje přístup, který má člověk v Rusku mít při styku s úřady: „Éto Russia, zde musí být člověk připraven na vše.“

A pak se to stalo!!! Kristýna požádala Radka, aby překládal Petrovi! :-) Petr coby loňský vítěz kategorie Skijoring, zde na Kalevale údajně nebude mít letos konkurenci. A loni třetí závodník a vynikající běžec na lyžích Alexander Čingin nemá psy a klidně by si těch 440 km závodu dal na lyžích bez psů. To však, vzhledem k tomu, že jde o psí závod, není možné. A tak nás žádají, zda Radek nemá volného psa/psy, a zda by s takovým postupem Petr jako soupeř a Radek jako majitel souhlasili. Radek zde sice má jednu fenu (Fifi) navíc, ale nikdo neví, zda je schopna běžet sólo s běžkařem a navíc s cizím člověkem. Vyzkoušíme ji na tréninku a uvidíme.

Vzhledem k tomu, že psi byli na tréninku naposledy ve čtvrtek, a tři dny se pouze natřásali ve vleku, chce Radek ještě stihnout krátký trénink, aby se psi protáhli a, když už jsme tedy vyjeli dříve, aby se využil i tento den k tréninku. Rychle se všichni převlékáme, nachystáme věci a jdeme se psy na jezero, kde zapřáhneme. Habas nám rychle vysvětlil, kudy máme jet, krátce po jezeře podél jeho břehu a poté při přejíždění špičatého poloostrova (kosy) najet na cestu po tomto poloostrově a po pár stovkách metrů odbočit vlevo na trail, který vede lesem cca 15 km k hlavní silnici, tam to otočit a stejnou cestou zpátky. Tolik teorie… Sněhová situace zde v Kalevale není úplně nejlepší. Hlavní problém je, že před několika dny tu byla obleva s deštěm a sníh na ledu jezera, o úctyhodných rozměrech 200×50 km přes které vedou prakticky všechny výchozí trasy pro trénink, roztál a led je teď pokryt jen velmi malou vrstvičkou sněhu, který není spojen s podkladem, a na kterém se nedá brzdit spřežení ani odrážet hranou běžky při bruslení.

Radek uvázal saně k pařezu, který byl přimrzlý do ledu, zapřáhli jsme psy s tím, že pojedeme Radek s Lubošem stylem „ledovka“ (tj. Luboš na běžkách na šňůře připojené k saním) a Petr se dvěma psy skijoring. Když šel Radek po zapřažení psů k saním, vytrhlo do té doby klidně stojící spřežení kotvy a z ledu pařez a i s touto trofejí se vydalo na jezero. Radkovi se naštěstí podařilo na saně naskočit a vzhledem k tomu, že jsme stále na kraji jezera kde je přijatelných cca 10 cm sněhu navátého pod břehem, se mu podařilo i bezpečně zastavit. Přivolali jsme si Petrovy psy, kteří v momentu nechtěného startu spřežení ještě nebyli zapřažení, Radek odvázal saně od pařezu a tentokrát již vyrážíme plánovaným způsobem vpřed. Asi po 100 m spřežení zajíždí na led a objíždí přístaviště. Luboš se na začátku za lajnu pouze drží rukama, aby se případně mohl pustit, kdyby snad upadl nebo bylo třeba jít ke psům. Po dalších 50 m saně přeskakují asi 20cm vysokou hradbu ledových úlomků přimrzlých k ledu, to je však na Lubošovy běžky a jeho dávno ztracenou lyžařskou techniku příliš a následuje, jak by řekli Hanáci, plác-sebó-efekt. Luboš jde okamžitě k zemi, led mu strouhá bok a pouští Radkovo spřežení vpřed. Petr Luboše míjí, přece jen už letos na běžkách něco naběhal a navíc tah jeho dvouválce je nižší než Radkova jedenáctka a pokračuje za Radkem. Luboš se poté, co mu ze zorného pole spadnou hvězdičky, vyslovil svá přání a pokračoval po ledu za rukama dále. Asi po 1,5 km na něj Radek s Petrem čekali u břehu v místě, kde byla trocha sněhu a Radkovi se podařilo zastavit a držet spřežení. Petr mezitím prozkoumal, že je třeba břeh pouze přejet a pokračovat dál po jezeře. Lubošovi se myšlenka katapultám přes břeh moc nezdá a po Petrově ujištění, že „Tam je sníh“ se domluví, že se Luboš připojí až při nájezdu na jezero. Nepřipojí :-) Radkův tým překonává břeh a letí na jezero tak rychle, že Lubošovi ujíždí a na jezeře není vůbec žádný sníh, o který by se dalo brzdit, takže Radek za sebou zanechává dokonale vyleštěnou ledovou plochu zbavenou toho cca 5mm poprašku, který pouze opticky mění barvu povrchu jezera na bílou. Petr pokračuje s Radkem dále a oba letí někam po jezeře. Po chvíli jim dochází, že ten břeh byla ta kosa, na které měli odbočit, a tak postupně velkým obloukem otáčí spřežení a vracejí se na kosu, odbočují na cestu a dále podle Hansova popisu odbočují na trail a jedou už po solidní trati tajgou. Při návratu Radek nechce jet po ledu do kempu, a tak Petr dojíždí na běžkách se svou dvojkou a s už převlečeným Lubošem jedou autem Radka vyzvednout na trail.

Paráda, trénink se nakonec vydařil a za kromě komplet obitého Luboše nemáme, vzhledem k nebezpečnému úvodu, žádné ztráty :-) Pestrý den zakončujeme pozdně nočním posezením, klábosením a vzpomínáním na loňské mrazivé podmínky a dostatek sněhu zde na pokoji s Habasem a jeho handlerem Milanem Šindelářem.

V úterý máme jediný plán – jít trénovat se psy a pak je v plánu pohoda, jak ostatně ke správné dovolené patří :-). Ráno vstaneme, a jsme překvapeni, že v 8 hodin je stále tma… daň za večerní světlo při letním čase v zimě. Po snídani bereme auto a jedeme na místo, kde včera končil Radek trénink s týmem. Cestou za námi jede v autě místní musher Žeňa, tak zastavujeme, abychom se pozdravili. Žeňa nám představuje svou rodinu a radí kam až jet na trénink. Je to obrovský chlap, pro jehož popis snad stačí pouze jméno Hagrid.

Petr si bere do své dvojice Fifi, aby si vyzkoušel běžet před běžkařem a Jina se vrací do spřežení. Po startu si všichni libujeme jaká je to paráda, saně s běžkařem navíc jsou pro psy rozumnou zátěží a tempo je rozumné, aby stíhala i Petrova dvojice. Fifi, která před sebou vidí Radka, nemá vůbec nouzi o nějakou motivaci a běžkaře za sebou vůbec neřeší. V noci napadl malý poprašek nového sněhu a sníh je pomalejší než včera. Luboš si zvyká na běžkách. Na sjezdy se odpojuje a lajnu drží v ruce a na rovinkách se zapíná, aby mu ruce při držení karabiny v mokrých rukavicích neumrzly a mohl také alespoň občas píchnout hůlkou. Po pár minutách je na trailu ostřejší esíčko, které bude určitě lepší projíždět bez běžkaře, který tak jako tak ovlivňuje řízení saní, ale Radek přesně nepoznává kde to je a najíždí do první zatáčky s Lubošem, který má sice lajnu pouze v ruce, ale pořád je v tahu. První zatáčku Radek zvládá, ale na výjezdu jde přímo proti stromu opačné zatáčky. Následuje rána. Radek naštěstí tělem míjí strom a celé spřežení zastavuje. První pohled na saně dává jasnou diagnózu: zlomená pravá lyže, na které se nedá pokračovat dále. Co teď? 11 psů k autu neodvedeme a saně zde taky nechat nemůžeme. Vzhledem k tomu, že je to pouze 6 km zpátky k autu, ve kterém máme náhradní lyže na saně, bere si Luboš Petrovu dvojku na běžky a jede zpátky, s tím že lyži nějak doveze. Naštěstí v momentě, kdy Luboš dojíždí k autu, zrovna vedle něj zapřahá Habas své spřežení, a tak nakládá lyži do saní a Luboš vyráží za ním zpátky. Když dorazil na místo, měl už Radek s Petrem lyži vyměněnou a spřežení zmenšili na 9 psů. Oba lyžaři pak dále pokračují každý se dvěma psy a zbytek tréninku už je paráda.

Cestou zpět do kempu zastavujeme u Hagrida a společně opravujeme jeden prasklý nosník saní, abychom mohli zase trénovat.

Večer Radek vyráží ještě na jeden 30 km trénink už po tmě, tentokrát bez lyžařů. Trénink proběhl parádně, psy to ve tmě baví. Po večerním krmení následuje péče o psy a kolotoč venčení, který končí ve 2 ráno.

Ve středu ráno po snídani vyrážím na trénink. Jelikož závod má etapy v délkách 60-115 km, je třeba se psy běžet nějaký delší trénink, než jen 30 km. Bohužel, momentálně není možno jít trénovat na jinou delší trať, aniž bychom jeli po ledu jezera nebo přejížděli přes hlavní silnici, tak Radek volí dvě 30km kola v jednom běhu, aby psi měli delší čas na trati. Petr vyráží se svou dvojicí na jezero, aby psi trénovali jinde než Radek a Luboš bere Fifi sólo, aby došlo na test jejich schopností. Fifi nejprve vůbec nechce od auta pryč. Když však dojde na místo, kde čeká Radek se spřežením, začne pracovat a přestože Radek poměrně záhy ujede, běží pořád krásně a poctivě maká. Petr se po cca 8 km objevuje za Lubošem, protože na jezeře se psům moc nechtělo a pak běžel za klukama, po klasickém trailu. Petr si od Luboše vezme Fifi, protože se mu zdá, že včera to jelo s Fifi lépe. Luboš si bere Jinu a oba pokračují dále. Tím že se jezdí tam a zpět se kluci celou dobu na trati potkávají a tak je čas vždycky prohodit slůvko jak komu který pes běží. Po třech hodinách nakládají Radek s Lubošem psy a Petr dojíždí po ledu až do kempu. Bohužel u auta zjišťuje, že má prasklou patku jedné běžky. Takže třetí den si vybírá svou daň na dalším z nás. Večer probíhá celkem v pohodě, po zjištění aktuálních zpráv o událostech na Krymu si pouštíme motivační film „Útěk ze Sibiře“ a o půlnoci uléháme.

Ve čtvrtek, po obvyklé ranní rutině, vyrážíme opět na trénink. Cestou ke startu našich tréninkových jízd vždy míjíme Hagridův příbytek, no… myslíme, že jsou z nás a naší strojové pravidelnosti v tréninku pěkně překvapení. Vůbec nerozumí, proč jezdíme denně, proč se nám zdá 30km trénink krátký na závod dlouhý 440km. Prostě zde mají „poněkud“ odlišný přístup k přípravě psů. Tréninková sestava je stejná jako včera - Radek s deseti, Petr se svou dvojicí a Luboš s Fifi, která se stále připravuje na případný start s Alexandrem Činginem.

Trasa, po které trénujeme je poměrně zajímavá. Zdejší tajga nabízí různé typy lesa - smrky, borovice, břízy, otevřené planiny na mokřadech a rašeliništích, malá či větší jezírka. Sama trať je na otevřených planinách široká, v lese naopak úzká a klikatící se mezi stromy. Na úzkých úsecích není na běžkách téměř možné bruslit, a tak se oba (včetně Petra :-) uchylujeme k použití dnes již mrtvé, klasické techniky. Ráz krajiny svým charakterem připomíná Aljašku. Co se zvěře týče, zatím jsme neměli tu čest se s nějakou potkat. To zda jde o štěstí nebo smůlu ponecháme na názoru laskavého scénáře. Každopádně vítáme, že na trati nejsou žádné hluboké stopy po losech, ve kterých by se mohli psi zranit.

Dnešní den se hodně zvedl vítr a oteplilo se. Což znamená, že na jezeře se vyfoukal sníh do malých sněhových ostrůvků a mezi nimi je led téměř holý. Jak ledová plocha na velkém jezeře pracuje, led se prohýbá, u břehu vznikají různé bizardní útvary, vlny či kopečky až 1,5m výšky. Ale hlavně praskliny, kterými na povrch vyvěrá voda, která se poté rozlévá po hladině. V některých místech tak na jezeře vznikají kaluže či malá jezírka. Podmínky pro ježdění se psy po jezeře se rapidně zhoršují. Roman dnes zapřáhl své haskouny a vyrazil s nimi na jezero. Tratě, které byly před pár dny projety skútry, byly na jezeře jasně patrné, přejel po nich na břeh dále než obvykle jezdíme a užil si krásných trailů, na které tam narazil. Jet po jezeře se psy je stále možné, ale není možné na jezeře zabrzdit ani rozumně regulovat rychlost spřežení. V případě, že by například upadl pes, kterému by podklouzly nohy, měl by musher velký problém zastavit a psovi pomoct. V tomto ohledu je taková trať velmi nebezpečná.

Zajímavé je, že jezero zde funguje jako důležitá dopravní tepna regionu. Po ledu zde jezdí lidé z okolních vesnic auty na nákupy. Jednak je to kratší a jednak hladká a rovná plocha značně převyšuje kvality zdejších silnic, takže cestování po ledu je také mnohem rychlejší a pohodlnější. Také se po ledu neustále prohánějí sněžné skútry a u vyvrtaných děr na svůj úlovek čekají rybáři - dírkaři.

Náš trénink skončil bez problémů, všichni jsme si to užili a nejvíce nadšený byl Radek, který by nejraději jel ještě dále. Na trati jsme se potkali s Hagridovým synem, jehož jméno nesmíme prozradit, protože k tomu nemáme svolení autorky ságy o kouzelnickém synkovi. Cestou z tréninku Radek viděl na psinci Hagrida, tak za ním skočil, chlapi si pokecali, a Radek pomohl Hagridovi zapřáhnout druhý tým. Odpoledne jsme si skočili do hospůdky, kde je možnost připojit se přes WiFi na Internet. Naklopili jsme do sebe pár Žigulíků (značka piva) a do naší české komunity se připojila veterinářka Jana. O problémových povětrnostních podmínkách jsme diskutovali s race marshallem Nilsem Finsrudem. Nils říkal, že určitě bude zrušen první bivak ve Vojnici, protože není zamrzlá řeka, která se na trati měla překonávat a etapa bude končit dříve u mostu přes tuto řeku, kde handleři vyzvednou své závodníky a celé týmy přejedou zpět do místa startu v Kalevale. To jakým způsobem bude realizována následující etapa, původně plánovaná na 115 km zatím není známo.

Hlavní problém pro organizátory momentálně je, že pravděpodobně nepůjde běhat přes jezera. Každá etapa začíná nebo končí na jezeře a příjezd do centra závodů po souši, pokud vůbec existuje, je tak velice problematický.

První zprávou dne je, že se stále otepluje a hladina jezera je ještě méně bílá, než byla včera. Vítr se utišil a my vyrážíme opět na ranní trénink. Radek přemýšlí, že si odpoledne zapřáhne malé spřežení cca 6 psů a vyzkouší krátkou jízdu po ledu. Dnešní trénink jsme zahájili v opačném pořadí startů, nejprve lyžaři a až za nimi Radek s týmem. Radkův tým však po trati úplně letí a po 4 km dojíždí Lubošův jednoválec. Radek zastavuje a dává Lubošovi ze svého týmu fenu Ulu, které vysoké tempo zbytku týmu úplně nesedí. Ula je veselá mladá fenka, která ale nikdy neběžela ve spřežení vepředu, natož aby běžela s lyžařem. Po cca 15 km jí už běh ve dvojici nevyhovuje a začíná poměrně výrazně brzdit. Naštěstí pomůže změna zapřažení, aby musela běžet za Fifi, na což je ze spřežení zvyklá a zase se chytí a začne pracovat. Při návratu k autu volí Luboš a Petr zkratku přes jezero. Nejprve je na ledu patrná stopa po skútru a psi se jí hezky drží, pak se však najede na holý led hladký jako sklo a pouze občas se přejede přes kousíček sněhu, na kterém se lyžaři snaží rychle přibrzdit, aby se po ledu nepohybovali příliš rychle. Psům podkluzují nohy, na kterých mají botičky a běh po takto hladké ploše je pro ně nesmírně namáhavý. S velkou úlevou nakonec všichni zdárně dorazí k autu. Bohužel brzdění na ledu odnesla jedna Lubošova Fischerka strženou hranou :-( . Po této zkušenosti zavrhujeme myšlenky na odpolední trénink na ledu a vracíme se do kempu.

V kempu se již objevují první dobrovolníci, kteří přijeli pomáhat s organizací závodů, a panuje zde čilý ruch. Také dnes přijeli někteří závodníci. Aleksander Čingin, který měl běžet na lyžích s Fifi svou účast v závodu zrušil. Z našeho pohledu je to dobře, protože Radek se může rozhodnout, za Fifi nahradí Ulu v týmu. Petrův tým vypadá dobře. Petr si oba své pracanty pochvaluje a stejně jako Radkovi mu to tady po trailech lítá. S pořadateli jsme dnes příliš nehovořili, vyjma Jany, která samozřejmě využívá možnosti hodit řeč s Čechy a občas se za námi staví. Podle informací od ní dal Nils pořadatelům jasně najevo, že závody na jezeře nejsou možné a aktuálně se hledají jiné alternativy.

Odpoledne jsme vyrazili do města nakoupit nějaké potraviny a projeli jsme si Kalevalu, protože jinak jsme stále v kempu u psů, nebo na tréninku. Majitel kempu dnes obdaroval českou výpravu možností využít zdejší saunu, takže jsme večer zakončili v opravdové ruské báni :-)

Držte nám palce a doufejte spolu s námi, že se pořadatelům podaří připravit kvalitní tratě, aby si závodníci mohli dobře a bez zbytečného rizika zazávodit.

Sobota 8. 3. byla ve znamení povinností spojených se zahájením závodu. Vzhledem k tomu, že my jsme na místě už od pondělka zabydlení, nebyla to pro nás tak obtížná procedura, jako pro ostatní soupeře, kteří se konečně objevují na místě. Ze všeho nejvíce jsme zvědavi na příjezd španěla Salvy Luque, který si vízovou povinnost pro vstup do Ruska uvědomil až na trajektu a připravil tak horkou chvilku pořadatelům, kteří v průběhu plavby dokázali Salvovi a jeho partnerce Sáře zajistit vízum k vyzvednutí po přistání trajektu na Ruské ambasádě v Helsinkách. Salva naštěstí dorazil v pořádku, pouze znaven dlouhou cestou, takže mu to kecalo méně než na LGO :-).

Náš tým pouze dopoledne musel projít povinnou veterinární prohlídkou. Veterinární tým je zde tříčlenný, Jana Vodvárková zastává roli hlavního veterináře a potom jsou zde dva ruští veterináři – Vitalij a Irina. Vzhledem k tomu, že Jana nepatří do generace, která ruštinu studovala a rozumí pouze anglicky, kterýmžto jazykem naopak nevládnou Vitalij s Irinou, je tento tým prakticky permanentně doplněn tlumočnicí Nasťou, která je učitelka Angličtiny. Co se týče Jany, tak ta na cestě sem zažila horkou chvilku na Ruzyni, když jí na roentgenu zadrželi zavazadlo plné chirurgických nástrojů a musela je na místě nechat. Léčiva do Ruska pašovat ani nezkoušela, ale předem pořadateli zaslala seznam přípravků, které má mít k dispozici. Tyto přípravky jsou však, pochopitelně, popsány azbukou, což pro Janu znamená totéž, jako by byly potištěny čínskými znaky :-). Rozhodně má o zábavu postaráno.

Co se týče sobotního počasí, je velmi obtížné toto popsat nějak optimisticky. Teplo, teplý vítr, déšť a na večer vyjasnění. To znamená jediné, šance alespoň nějaké trasy po jezeře je definitivně v… (vyloučena :-). Teplo a déšť způsobuje, že na ledu je již téměř souvislá vrstva vody, takže za sněžnými skútry, jedoucími po ledu, stříkají gejzíry vody. Voda však již zdaleka není pouze na ledu, ale také na ušlapaných pěšinách a uježděných cestách se původní sníh mění v led a na něm stojí voda. Večerní vyjasnění naopak způsobuje, že v noci bude mráz bez srážek, což bude mít za následek, že všechna ta voda zmrzne a povrch jezera, ale často i cest, bude špičkově připraven pro trénink Martiny Sáblíkové, nikoli pro závody „na sabáčných uprjážkach“.

Odpoledne po přejímce psů a přípravě lyží na neděli se všichni přesouváme do místního kulturního domu, který je na ulici Sovětskaja a před kterým je stále socha Lenina. I v tomto ohledu se zde zastavil čas… V kulturáku probíhá úvodní musher meeting, rozprava o závodu, představení všech důležitých osob z organizace a poučení o trase nedělního prologu. Následuje distribuce startovních čísel a losování startovní listiny prologu. Radek nafasoval st.č.8 a bude v prologu startovat jako první. Petr má st.č.26 a z lyžařů bude startovat pro změnu také jako první. Každý závodník s sebou veze GPS tracking zařízení, takže na webu závodu huskygo.karelia.ru můžete online sledovat, jak si vedou na trase. Pokud se rozhodnete některou z etap takto online sledovat, vězte, že v některých místech, kterými povede trasa, není pokrytí mobilním signálem, kterým toto zařízení zasílá svou polohu, takže webová aplikace bude zobrazovat poslední polohu jezdce. Po opětovném připojení závodník poskočí do nové polohy. Pokud se tedy budou na mapě na webu v určitém bodě hromadit závodníci, tak to nebude musher-párty, ale pravděpodobně rozhraní dosahu GSM signálu.

Večer po musher meetingu následoval malý raut všech účastníků v hotelu Velt, který je vlastně hlavním organizátorem tohoto závodu. Sešli jsme se zde všichni v pohodové a přátelské atmosféře. Všichni dohromady jsme vytvořili dokonalý jazykový Babylon, ve kterém bylo chvílemi obtížné se orientovat :-), takže jsme měli pár dokonalých jazykových zážitků. Luboš nevěděl, jakou řečí má mluvit dříve, tak na Poláky začal v půlce věty mluvit anglicky a Radek se v půlce vyprávění v ruštině jeho oblíbené příhody „jak se zachovat při setkání s medvědem pokud máš pouze nůž“ chytil do pasti když nevěděl, jak se řekne facka, takže pointu „Nenech si dát první facku“ naprosto zničil. Ostatně po několika „čuť, čuť vódočkach“ se naše ruština výrazně zlepšila, takže z toho usuzujeme, že jsme konečně rozlouskli, proč Rusové tak hodně pijí tvrdý alkohol. Protože tím jazykem se za střízliva prostě mluvit nedá :-)

Radkovy monology v ruštině se společnými silami pokoušíme natáčet a plánujeme, že je po návratu do vlasti sestříháme do jednoho celku, který poté výhodně zpeněžíme coby učebnici ruštiny pro začátečníky, možná na afterpárty Radek přidá i nějakou lekci pro pokročilé :-)

Je to tady! Dnes je Ten den, kdy závod konečně začne. Prolog závodu je vždy jakási „oťukávací“ etapa, kterou se závod sice nevyhrává, ale všichni musí vyložit karty, a tak je jasné, kdo s kým bude soupeřit a naznačí se další vývoj závodu.

Po ranním napájení se přesouváme do Kalevaly, kde bude, na hřišti téměř v centru obce, slavnostní zahajovací ceremoniál a start a cíl prologu. Přijedeme na místo a vše se již horečně připravuje. Tribuna pro VIP osobnosti a pódium specielně vybudované pro tuto příležitost jsou proťaty startovním/cílovým koridorem, na který buldozer naváží sníh. Spousta stánků, reklamy a vlajky, vlajky, vlajky… Asi hodinu před zahájením se po ploše rozezní dechovka. Místní „Alexandrovci“ ve vojenských uniformách na ta svá potrubí pěkně paří. Mezi jinými poznáváme například Red-hoty, některým písním k dokonalosti schází snad jen hlas naší Helenky. Význam textů některých písní se v kontextu souznění se severskou přírodou mění z „what a tiger“ na „what a taiga“.

Poté co se postaráme o psy a hlavně jejich tlapky, máme ještě něco přes půl hodiny čas do ceremoniálu. Jdeme se tedy podívat na úvodní pasáž tratě, která závodníky vyvádí z města na břeh jezera, kde po zbytcích sněhu na jeho břehu vede téměř ke kempu, kde bydlíme a následně odbočuje na cestu podél Hagrida a poté na trail, na kterém jsme celý týden trénovali, kde se závodníci po pár kilometrech otočí a vracejí se stejnou trasou do cíle. Nájezd na jezero je pro nás překvapivý, po poměrně prudkém, ale krátkém sjezdu ze břehu následuje mírný oblouk po jako sklo dokonale hladkém čistém ledu asi 40 m dlouhém a pak již po nějakém podkladu sněholedu dále. Většina ruských závodníků - běžkařů zde již intenzivně pracuje s lopatami a nahazuje sníh. Na chvíli se k nim připojujeme a poté společně odcházíme na zahájení.

Zahájení samotné byla krásná show. Startovním koridorem prošel průvod již zmiňované kapely, následované pořadateli, a poté v duchu olympijských her průvodem sportovců s označením jednotlivých výprav a vlajkonoši dané země nebo oblasti Ruské Federace. V tomto bodě je zajímavé, že město Sankt Petěrburg se nachází v Leningradské oblasti. Přejmenováno bylo pouze město. Na závěr průvodu přivezli na skútrech Nilse a Janu a oba museli říct něco do mikrofonu. Nilsovi nešlo rozumět a Jana nevěděla, co má říct, tak minimalizovala délku své chvilky slávy :-). Poté projel koridorem prezident federace psích spřežení Karelské republiky se spřežením 4 psů a přivezl velký prapor s logem závodu, který následně za zvuku fanfár vztyčil na stožár Petr, coby loňský vítěz tohoto závodu.

Po ceremoniálu šlo již vše ráz na ráz a za 15 minut byl Radek na trati. Vzhledem k tomu, že se mělo jezdit po hraně ledu a trať měla pouhých 18 km, zapřáhl Radek minimální povolený počet 6 psů. Stejně tak učinila asi polovina musherů, mezi nimi například i Wojtek Sygula, polák, který jezdí se psy původem od Radka, Jirky Vondráka a Aleše Pícla, takže vlastně taky tak trošku náš tým :-). Zato Salva, který se od příjezdu ještě pořádně nerozkoukal, zapřahá psů 8 a startuje jako poslední spřežení. Dvě minuty za ním vyráží na svou pouť i Petr coby první lyžař. Na startu vše probíhá jak má. Díky GPS trackingu na notebooku pořadatele po chvíli víme, že kluci zdárně překonali úvodní putování podél ledu a jsou na břehu.

Do cíle se jako první přiřítí Radek a po chvíli za ním dojíždí i Wojtek. Petr na trati předjíždí dokonce i Salvu a s jedním pádem na trati je také zdárně v cíli. Po příjezdu ostatních se dovídáme, že prakticky nebyl lyžař, který by neupadl a zhruba polovina musherů se saněmi upadla taky. Poté, co jsme se postarali o psy, dali jsme si předražený a bohužel také přesolený šašlik a jeli jsme do kempu.

Prolog vyhrál Wojtek před Radkem a Salvou v kategorii spřežení. Mezi lyžaři Petr potvrdil očekávání a zvítězil, dokonce v čase rychlejším než Radek.

Na večerní rozpravě nám byla popsána trasa zítřejší první etapy, která bude mít 80 km a bude vedena pouze v lesích mimo jezera, takže by měla být bezpečná.

První etapa je naplánovaná v délce 80 km se startem v lese asi 6 km za Kalevalou a cílem poblíž kempu na místě, kde jsme trénovali, a kde se trail napojuje na cestu k Hagridovi. Na meetingu nám sdělili, že v 8:30 vyjede z kempu auto, za kterým budeme moci dojet na start, abychom zbytečně nebloudili. V 9:00 bude kontrola povinné výbavy a v 10:00 bude první start. Ráno jsme, jsa vycvičení z Odyssey, kde se časový harmonogram v poměru s ruským přístupem „striktně“ dodržuje, načasovali vše tak, abychom v 8:30 byli připraveni k odjezdu. Žádné auto pořadatelů se neobjevuje, tak jedeme. Za námi okamžitě vyráží Wojtek a Salva, který je z Odyssey zvyklý následovat Radkovo auto, které ho vždy dovede na místo startu. Naštěstí nám večer popsal cestu Hagrid, a ráno Habas, který tam byl minulý týden s Hagridem „na rybalkje“, tak věříme, že start najdeme. Kousek za výjezdem z Kalevaly se odbočuje na méně frekventovanou silnici, která je ledová jak sklo. Po této cestě pokračujeme ještě cca 4 km a nacházíme místo startu. Habas už je na místě a myslí i na nás s ideální pozicí pro zapřahání od auta přímo ke startu - Díky Romane :-).

Prohlídka povinné výbavy probíhá hladce. Nils vše prověří a prohodí s námi pár slov. Jen tak mimoděk se zmíní, že včera byl na dnešní trati spatřen Medvěd. Pro mne to je samozřejmě zajímavost, Petra však taková informace příliš neuklidňuje a malinko se mu rozechvěla kolena. V 10:00 se začíná startovat. Nejprve spřežení v pořadí od nejpomalejšího a až po nich lyžaři. Ještě společně s Petrem odpálíme Radka na start a potom chystáme Petra. Tím, že Petr startuje poslední v pořadí, coby vítěz prologu, máme čas si prohlédnout psy jeho soupeřů. Většina ruských závodníků (ve skijoringu) má opravdu nádherné silné a velké psy evropany „na podvozku“ ohařů. Takže jsme zvědavi, jak se s nimi poměří Petrova dvojka psů vytažených z Radkova týmu, kteří mají teprve cca 3 týdenní zkušenost s doprovodem lyžaře. Petr vyráží na trať a nám handlerům zbývá, pouze čekat, jak se bude klukům dařit.

Ač bych velmi rád, nejsem schopen vám popsat závod z pohledu závodníků, takže se dále omezím pouze na popis z pohledu handlera.

Poté co kluci vyrazili na trať, přesunul jsem se rychle do kempu, protože jsem potřeboval uvařit kuřecí maso, které nám dodali pořadatelé zde v Rusku, vaření mi zabralo téměř tři hodiny, během kterých jsem střídavě odbíhal k Inernetu sledovat online GPS tracking. První polovina etapy se však nacházela v oblasti se špatným, ne-li žádným signálem GSM, takže pozice závodníků na trati byly velmi zmatené. Salvova GPS úplně umřela, takže španělští fandové začali psát Salvovi SMS dotazy, zda nevzdal závod a co se děje!? Asi v polovině etapy se vepředu objevily všechny tři české posádky Radek, Petr a Roman. To mi samozřejmě dodalo sebevědomí a trošku jsem provokoval polské handlery, kteří se báli o své týmy :-). Když Radek najížděl na trail, kde jsme trénovali v minulém týdnu, věděl jsem, že mám cca 40 minut do jeho dojezdu a je třeba vyrazit na cíl. Vše potřebné k napájení nebo krmení psů jsem měl připraveno, tak jsem řekl Sáře od Salvy a handlerům od Wojteka (Grétě a Jackovi) ať jedou za mnou, že se budeme muset koordinovaně přesunout na cíl, abychom neucpali úzkou příjezdovou cestu.

Jacek tu je Landroverem Defenderem, který se i s vlekem poměrně důstojně probíjí sněhem a dírami na ruských cestách. Zato Salva má dodávku Iveco, která rozhodně není tím pravým vozítkem na projížďku tajgou po lesní cestě s tajícím sněhem. Abychom byli otočeni na výjezd museli jsme projet kolem cíle až na konce cesty, kde je malý plácek, na kterém se naše soupravy otočily, a znovu jsme se vrátili do cíle. Cesta lesem byla o poznání horší než před pár dny, kdy jsme tudy jezdili trénovat. Hluboké koleje, kaluže, led a doslova jámy zalité vodou důkladně prověřily kvalitu našich jezdeckých schopností a technické možnosti našich vozidel. Pohled do zrcátka na kymácející se dodávku pilotovanou Sárou byl místy až děsivý, ale po zastavení Sára vystoupila s úsměvem a pronesla jen „Camel Trophy“. Po chvíli se u nás objevuje jeden z hlavních pořadatelů Edgar a posílá nás dále až k domu Hagrida, že cíl bude až tam… Camel Trophy jsme absolvovali naprosto zbytečně, ale co aspoň jsme si užili trošku dobrodružství.

Po chvíli do cíle přijíždí jako první Radek. Naprosto v pohodě se spokojenými psy, kteří vrtí ocásky a jsou plní sil. Krátce se s nimi jdeme projít, aby se v klidu vyvenčili a uvolnili, napojíme je a uklidíme do vleku k odpočinku. Za tu dobu stále nikdo nedojíždí do cíle. Potřebujeme počkat na Petra, tak postáváme v cíli a bavíme se s pořadateli a dalšími handlery. Asi po 40 minutách po Radkově příjezdu dojíždí Salva společně s Petrem, který startoval víc jak 20 minut za ním. Salva Petrovi při průjezdu cílem podává ruku a pomáhá mu brzdit na totálně ledové silnici, po které se dojíždí. Petr je velice spokojený s výkony obou svých psů, jen je hladový, protože nezastavoval na občerstvovacích stanicích a posledních 25 km už jel s hlaďákem. Minutku a půl za Salvou dojíždí Wojtek, který Salvu v této etapě poráží. Na další už nečekáme a jedem rovnou do kempu, aby si mohli psi i kluci odpočinout. Následující 2 Etapa totiž bude dlouhá 105 km a každá troška ušetřené energie se bude určitě hodit.

Večer na meetingu, jsme dostali výsledky, ze kterých jsme vyčetli 40 min náskok Radka na Wojtka a hodinový náskok Petra na jeho ruské soupeře.

Podle informací z úvodního meetingu byla na dnešní den plánovaná etapa o délce 60 km. Radek tedy na první etapu nechal stát dvě fenky, kterým 80 km úplně nevoní a počítal s nimi na etapu 2. Bohužel na tomto závodě „vsjo pagoda izměňájet“, takže se místo 60 km pojede 105 km na trase identické s první etapou a cca 10 km před cílem se odbočí na jeden trail dlouhý 12,5 km, který se projede tam a zpět na trail, po kterém se dojede do cíle.

Petr ani Radek se na tuto etapu moc netěší. Představa, že pojedou to co včera, a potom psy v úseku, který už dobře znají i z předchozích tréninků a vědí, že se blíží domů k autu, ještě budou muset donutit na nějaký nový trail je vůbec neláká. Teplota je silně nad nulou, sníh mizí před očima a trail je měkký a hluboký plný hlubokých losích stop, které jsou pro psy nebezpečné ohledně zranění zápěstí a ramen. Aby trať nebyla tak měkká posouvá se start až na 15 hodinu, protože se očekává, že večer trať přituhne a bude tvrdší.

Pořadatelé obrátili pořadí kategorií a nejprve startují lyžaři a až za nimi spřežení. Petr snáší čekání na start docela těžce, je z něj cítit nervozita a nejraději by už vyrazil, aby se něco dělo a nemusel postávat u startu. Všichni jeho soupeři vyrážejí na trať s tempem sprinterů. Petr, vědom si svého hodinového náskoku, vyráží v poklidu s pokorou ke vzdálenosti, která ho čeká, a s plánem, že se dneska na všech checkpointech pořádně nají :-). Poté s Radkem připravujeme spřežení, obouváme botičky psům na tlapky, které je třeba chránit před poraněním, a jako poslední tým dne rolujeme na start. Minutu před startem Radkovo spřežení na startovní čáře zcela ztichne. Všichni na to koukají, nikdo nic neříká dokonce i vítr se utiší. Psi stojí v napnutých šňůrách připraveni vyběhnout a čekají na povel svého vůdce jako sprinteři na 100m zakleknutí v blocích. Ticho přerušuje odpočítávání startérky a na Radův povel „Tak a jdeme“ spřežení zabere a vyráží vstříc 105km dlouhé trati ruskou divočinou.

Všichni ještě chvíli užasle sledují mizející Radkovo spřežení a vše jednou větou shrne Nils: „He is a real musher!“

Chvíli po startu za mnou dochází Maxim, pořadatel, který má na starosti GPS tracking s tím, že Radek má obě GPS v saních vypnuté (po včerejší story Salvy má dnes každý dvě GPS a pořadatelé budou u každého závodníka zobrazovat novější informaci z obou trackerů). Maxim mne žádá, abych Radkovi zavolal a vysvětlil mu, že musí GPS tracker zapnout špendlíkem do maličké dírky a 5s dlouhým stlačením. Naštěstí jsme se shodli, že to na saních za jízdy dělat nělzje a pořadatelé mu GPS zapnou na checkpointu, kde Radek plánuje dávat psům svačinku.

Vzhledem k tomu, že dnes nemusím vařit pejskům žádné dobroty, zůstávám na startu, a když všichni odjíždějí a vyrážím na běžky na krátkou projížďku po trati s Ulou, která jako jediná nezávodí a už tři dny neběhala. Zvládneme spolu cca 18 km a poté se vracím zpátky do kempu, kde plánuji, že budu koukat na GPS a napíšu do deníku poznámky ke včerejší etapě. Bohužel plán zůstává naplněn pouze z první poloviny. Poté co se dostanu k GPS je vepředu Petr následován Radkem a Salvou. Společně s Milanem závod sledujeme a na psaní není pomyšlení. Když Petr, opouští checkpoint na 80 km, jdu rychle namazat pár krajíců chleba pro kluky v cíli a nabrat teplou vodu a poté se Sárou jedeme spolu na cíl, protože Radek se Salvou evidentně jedou velmi blízko sebe. V cíli jsme dříve než pořadatelé, a trošku znejistíme, v momentě, kdy přijíždí auto dobrovolníků a ptají se, kde je cíl. Naštěstí za chvíli dorazí startér / časoměřič Jelena a sprejem ňarysujet cílovou čáru na led, kterým je cesta pokryta. Dříve než dorazí Petr do cíle je cíl vyzdoben reklamními bannery a osvětlen jak se sluší a patří. Petr dojíždí do cíle a on i psi vypadají naprosto báječně. Už jsem párkrát viděl, jak vypadá člověk po 100 km na běžkách, ale Petr vypadal, jako že se byl jen tak na chviličku sklouznout po lese a psi taky. Bohužel citlivé tlapky psů dosvědčovaly, že přimrzající trail byl dlouhý a náročný. Rychle jsme psy odstrojili a uložili je do boxů k odpočinku. Chvíli jsme počkali u cíle a už přijíždí Radek a Salva. Ten Salva prostě do cíle sám nepojede a vždycky potřebuje doprovod některého z našich kluků :-). Radkovi psi vypadají taky v pohodě, pouze tlapky jsou citlivé. Naložíme vše jak nejdříve možno a jedeme do kempu, kde v klidu nakrmíme psy a jdeme na chatku odpočívat. Z obou kluků sálá euforie, že se jim podařilo tuto, respekt budící, maratónskou etapu dobře zvládnout a povídají si zážitky z trati. Petr vypráví jak se bál zvěře v lese, zejména poté, co viděl medvědí stopy a svůj strach zaháněl zpěvem, na který jeho psi reagovali jako na pobídky. Radek s Habasem přidávají své vzpomínky. Kolem jedné hodiny ráno uléhají ke spánku a my handleři, ještě dokončujeme kolečka venčení a krátce po třetí hodině nového dne jdeme také spát.

Po dvou dlouhých a náročných etapách je na programu volný den. Volný však neznamená, že se jen válíme na chatce, nebo ho prokecáme někde v hospodě. Ráno jsme vyměnili všem psům v boxech již vlhkou slámu za zdejší seno, přerovnali pomalu rozmrzající maso a obložili je pytli se sněhem a skočili do obchodu doplnit potraviny. Souběžně s tím jsme se věnovali všem pejskům, masírovali, mazali tlapky a procházeli se s nimi. Bohužel stav našich psů není 100% a dlouhá trať se na nich podepsala. Je vidět, že jsou utahaní a postrádají obvyklou jiskru. Dva psi se trošku trápí s namoženým zápěstím a pár dalších s bolavými tlapkami. Bohužel jeden s problémem se zápěstím je Stinger, který běží s Petrem ve skjoringu. V této kategorii však není možno mít psa navíc, jako ve spřežení, ale do závodu se hlásí pouze dva psi, se kterými závodník jede. Vzhledem k tomu, že na zítra je naplánována etapa dlouhá „pouze“ 60 km a pozítří opět 80 km opakování první etapy plánuje Petr zítřejší etapu pouze s Jinou a Stingera nechá odpočinout.

Večer nás pořadatelé požádali, zda bychom byli ochotni zúčastnit se besedy s dobrovolníky, kteří pomáhají zde při závodě a rádi by se s Radkem a Petrem potkali. Pozvání samozřejmě přijímáme a jedeme i s Habasem a Milanem do tělocvičny, kde si užíváme příjemnou besedu. Mladí dobrovolníci se se zájmem vyptávají na naše zkušenosti, zážitky a plány. My se na oplátku dovídáme, že zde v Rusku existuje systém, kde se mohou mladí lidé přihlásit, že se chtějí dobrovolně účastnit nějaké akce a na oplátku pořadatelé různých akcí zasílají požadavky na kdy, kde, co, proč a kolik potřebují dobrovolníků k pomoci při organizování akce. Na požadavek 35 dobrovolníků se pořadatelům závodu Kalevala 2014 přihlásilo 150 zájemců, takže pořadatelé si mohli ještě vybírat. Mezi dobrovolníky bylo i několik dobrovolníků z olympiády v Soči. Většina z nich jsou studenti a mladí lidé kolem 20 let. Na závěr nás pozvali na zápas v místní hře „Khjutkhe“ na další plánovaný volný den 15. 3. Výzvu jsme přijali, ale moc nevíme, o co půjde. Máme se obléci na pobyt „na ulici“ a vzít si s sebou dobrou náladu. Co se mi podařilo zjistit princip hry je nějaké házení klacku na nějaké špalíčky. Takže si představuji hrocha z olympijského dílu „jen počkej zajíci“ :-)

Třetí etapa dlouhá 60 km je plánovaná jako obousměrná 30km trasa za jezerem. Abychom se dostali ke startu, musíme se přesunout 48 km. Nejprve 40 km po jedné ze zdejších hlavních silnic Vojnica highway, po které jsme přijížděli cestou z Finska. Před více než týdnem však byla cesta pokryta sněhem a ledem. Dnes je v lepším případě pokryta ledem, v tom horším je holá a je vidět, že jde o hliněno-kamenitou, ale širokou silnici, která je plná výmolů a výtluků. Posledních 8 km se jede úzkou lesní cestou na jedno auto, na které jsou dokonale hladké ledové koleje. Zkrátka celá cesta je další prověrkou naši techniky a řidičského umu. V posledním poměrně prudkém stoupání dojíždíme Salvu s Habasem, kteří na své dvoukolky nasazují řetězy. Nám se daří zastavit v mírnější části stoupání tak, že všechna kola máme mimo koleje na sněhu. Za námi jedoucí Jacek se svým Defenderem čeká pod kopcem. Poté, co Salva nasadí řetězy, vyrážíme nahoru a tak – tak se s naší čtyřkolkou vyhrabeme nahoru. Přijedeme na místo a připravujeme vše k závodu. Za námi žádné auto nedojíždí. Poté přichází pěšky rozhodčí a veterináři. Po čase dobíhají i skijoringáři, kteří mají startovat jako první. Když už se startuje skijoring dojíždí nahoru Jacek a druhá polská posádka týmu Grzegorze Lindy. Ostatní týmy se nahoru nedostanou a 5 spřežení zapřahá od aut na trase a dojíždí na start na saních. Starty jsou posunuty o 10 minut, ale nikdo svůj start nezmeškal a závod znovu pokračuje.

Petr jede pouze s Jinou a počítá, že ztratí něco ze svého již dvouhodinového náskoku. Ale naopak doufá, že si Stinger odpočine a zítra společně zvládnou další, 80 km dlouhý, běh. Radek, taky šetří některé psy, kteří se ještě úplně nezotavili z úterka, a bere 7 psů. Vzhledem k tomu, že start a cíl jsou na jednom místě a příjezdová cesta je zasekaná auty musherů, kteří jsou na trase, zůstávali všichni v prostoru startu a cíle. Zase je zde prostor pro naše lingvistická cvičení a vyprávění zážitků. Abych si zkrátil čekání, beru si běžky a společně s Ulou si jdeme projet prvních 10 km trasy a poté se vracíme zpět. Sníh je velmi tvrdý, zmrzlý, ostrý. Jsem moc rád, že jsme všechny psy obuli 4x4 bez ohledu na to, zda botičku tlapka potřebuje nebo ne. Na trase je zase spousta děr po losích šlápotách, ale jinak je zde nádherně, jasno, svítí sluníčko a kolem trasy se mění nádherné scenérie severské přírody.

Po dojezdu chvilku pokecám s dalšími handlery a jdu připravit krmení pro psy, až se kluci vrátí z trailu. Ještě ani nenaberu dostatečnou dávku masa a už na mne volají, že dojíždí Petr. Je to fakt frajer!!! S jednoválcem zase všem soupeřům utíká a navyšuje své vedení. Je na něm vidět, že si dneska musel víc hrábnout, než předchozí dny, ale je spokojený. Dalším v cíli je pro změnu Radek. Oba kluci, i přesto, že snížili počet psů, dokázali své závody vyhrát. Mám kliku, že jsem si sedl do správného auta, díky týme :-).

Salva tentokrát dojíždí sám, no konečně! Následuje Wojtek a jako čtvrtý přisvítí do cíle Habas se svými haskami. Super Romane. Český prapor dnes vlaje opravdu vysoko. Na večerním meetingu si přečteme výsledky, krátce koukneme na Internet a ještě se vracíme ke psům.

Je jedna hodina ráno a, zatímco kluci spí, já dopisuju tyto řádky.

Plán na další dny je následující:

pátek 14.3 82 km – opakování 1 etapy start 16:00 místního času (13:00 CET)

sobota 15.3. volný den – mač s dobrovolníky v „Khjutkhe“

neděle 16.3. 80 km – opakování 1, 2 a 4 etapy s dojezdem na letišti pro diváky, večer vyhlášení výsledků a aftepárty :-)

pondělí 17.3. Odjezd domů

Na trase 80 km okruhu je v prvních 45 km mizerný signál GSM, proto zde nechodí GPS cracking. Po checkpointu na 45 km trail najíždí do dobrého pokrytí a tracking funguje solidně.

Čtvrtá etapa je naplánována stejně jako první a druhá etapa se startem za městem od jezera Nulati (to jezero není vidět) a cílem zase poblíž Hagridova pitomnika. Pro slabší ruštináře rozhodně se nejedná o vlastnost majitele, ale pitomnik = kennel = zwinger = psinec. Aby byl trail co nejlepší, posouvá se čas startu do odpoledních hodin, protože navečer sníh vždy přituhne. Pořadatelé v průběhu několika předchozích dnů na trati intenzivně pracovali. Také počasí se trochu změnilo a alespoň noční teploty klesají pod bod mrazu, takže trail je stejně jako při včerejší 60 km etapě pevný a zmrzlý.

Po tréninku s Ulou na trase včerejší etapy jsme se s ruskými handlery skijoringářů domluvili, že dnes půjdeme na společný trénink. Takže i já budu s Ulou hájit české barvy v lítém boji s Ruskými protivníky :-) Přistupujeme k tomu zodpovědně a Ulu také zařazujeme do ranních příprav psů k závodu :-).

Na místě startu jsme vlastně už potřetí a všichni závodníci dodržují již zaběhnutý parkovací pořádek, takže máme dobrou pozici pro navedení psů. Oba naši kluci, jak Radek, tak i Petr jsou v pohodě. Jsou si vědomi svého náskoku v závodě a ví, že psi vypadají dobře. Jedinou otázkou je, zda se Stingerovi z Petrovy dvojice podařilo zregenerovat a jeho bolavá noha bude v pohodě. Radek volí pouze 7 psů, protože trať vypadá rychlá a není třeba plýtvat střelným prachem. Přeci jen ještě stále to je do cíle 160 km. Stejný plán, že vezme jen 7 psů, má také Wojtek. Jeho psi ale vypadají perfektně a problémy s tlapami, které s námi konzultoval, považujeme (na rozdíl od Gréty) za zanedbatelné a psy rozhodně považujeme za připravené na další závod.

Salva má problém, že jede prakticky celý závod na 8 psů, takže dnes chce nechat 2 psy odpočívat a bere pouze šestku. Šel jsem tedy za Jackem, aby Wojtek netaktizoval a vzal si plnou osmičku, protože závod o druhé místo mezi ním a Salvou stále není zcela rozhodnutý a je prostor se na Salvu docvaknout. Wojtek to tedy zkouší a na start roluje s osmou.

Po startech se vracím k autu, abych se přezul a šel si s Ulou vybojovat svou bitvu proti Rusákům. Rusové „trošku“ mění plány (asi národní vlastnost) a nasazují proti mně nějakého místního kluka, který závodí na běžkách, váží 50 kg a k němu přivazují 40 kilového ohaře, který je proti mé 19kg Ule dvojnásobný stejně tak jako já proti onomu nebohému dítěti ? Ohař je typicky sprinťácké nukleární hovado, které musí na startu držet dva lidi. Po odstartování vyrazí pekelnou rychlostí vpřed a kluk na lyžích za ním sviští tajgou jako střela s plochou dráhou letu. Ulu pes vepředu také úžasně motivuje a s nadšením sprintuje vpřed. Jak jsem již zmínil dříve, důvodem, proč Radek Ulu vyřadil z týmu pro tento závod je, že nezvládala vysoké rychlosti v Radkově spřežení, takže mám trošku obavy, aby se nestrhla. Naštěstí to „něco“ vepředu po chvíli mizí v dáli a my jsme si v pohodě odjeli nádherný trénink. Cca po 15 km Ula trošku zvadla, ale do cíle doběhla moc hezky. Jestli toto má být jediná prohra našeho týmu na tomto závodě, pak jsem se velmi rád obětoval :-).

Po tréninku se rychle přesouvám do kempu, cestou ještě musím v obchodě koupit máslo a cukr. Trošku mi haprují znalosti ruštiny a neumím si vzpomenout, jak se řekne cukr. Naštěstí zde potkávám dvě dobrovolnice a pamatuju si, že jedna z nich, žurnalistiku studující Ksenie (přezdívaná Xena) umí anglicky a vysvobozuje mne z mé nevědomosti. Takže kupuji „sacharnyj pisók“ a jedu do kempu, rychle namažu klukům pár krajíců chleba, k tomu jako bonus přidám šátečky z obchodu a naberu teplou vodu pro psy a už pádím na cíl. Cestou se stavím pro Sáru, která kouká na GPSky, abychom jeli společně k cíli a neměli problém s parkováním. Kluci jedou výborně a zase je vepředu Petr, Radek a Salva všichni již v posledním sektoru od silnice k cíli. Společně se Sárou u Hagrida otočíme auta a čekáme, až dojedou pořadatelé, aby postavili cíl. Kolem nás projíždí auto pořadatelů, jen nás pozdraví a jede po cestě dál. Koukáme se Sárou po sobě co se děje a raději odpojíme vlek od našeho auta a jedeme se podívat, kam jeli.

Cíl byl posunut asi o 500m na místo, kde se trail napojuje na Hagrid street. Takže honem zpět k autu zapřáhnout vlek a spěchat na cíl. Když konečně zaparkuju, je už Petr v cíli. Naštěstí se o něj postarali Jacek s Grétou, takže je v pohodě. Nikoli však já, jsem vytočen doběla, že na nás pořadatelé z auta ani nekývli, abychom jeli za nimi do cíle, a tak si to jdu s nimi vyříkat. Detaily vynechám, snad jen dodám, že i mne samotného překvapilo, že dokážu jako Ostravák mluvit i v angličtině :-). Myslím, že i jazykově zcela nevybaveným posluchačům neunikla moje základní myšlenka, že jsem s něčím nespokojen…

Za chvíli dojíždí Radek a chvilku za ním Salva. Takže Wojtekův pokus nevyšel. Balíme psy a fičíme do kempu, protože už je tma a před námi je ještě spousta práce. Kluci jsou v pohodě a psi také. Petr si pochvaluje, že jeho Stinger to dal skvěle a noha mu drží. Trošku unavená je Jina, která zatím běžela vše, tak ji za odměnu bereme v noci na chatku, aby v teple lépe regenerovala.

V sobotu si ráno dopřejeme trošku luxusu a přispíme si. Plány na dnešní den nejsou nijak velké, takže si to snad můžeme dovolit. Po ranní procházce se psy nachystáme lyže na zítřejší závěrečnou etapu. Uvaříme zbytek kuřat, která nám pořadatelé dodali, a věnujeme se psům. Je taky čas na pokec u pivka. Odpoledne nám Kristýna nabízí prohlídku muzea Karelie. Poté co odmítáme, nahodí tak uražený a smutný obličej, že mne kluci obětují a posílají mne s ní a Poláky do muzea, díky týme :-/. Muzeum je sice zajímavé a jsem rád, že se dovídám něco o Karélii, zdejším národu, jazyku i tradicích. Ale je zde brutální zima a já jsem si jen tak nalehko odskočil „od plotny“, takže mé pocity jsou trošku zMYŠené ;-)

Večer je v kempu přednáška Nilse o long-distance mushingu v Norsku. Nils povídá podle dotazů, které mu poslali ruští musheři a vypráví o závodění v Norsku. Využívá také přítomnosti Radka jako hlavní hvězdy tohoto závodu a zapojuje jej také do debaty.

Poté probíhá poslední musher meeting před závěrečnou etapou. Etapa je naplánována na tradičním 80 km okruhu, pouze cíl se posouvá na místní letiště, aby byl dostupný pro diváky z řad místních občanů.

Start poslední etapy je posunut na 7:00. To znamená, že vstáváme kolem 4 hodiny ranní a chystáme se na závod. Ráno nás překvapuje počasí silným mrazem v porovnání s posledními dny. Je cca -15°C a to jsme zde ještě nezažili. Po ranní předletové přípravě vyrážíme na místo startu. Psy se nám do té kosy snad ani nechce vytahovat. Představa, že bych měl, stejně jako Petr, vyrazit na 80 km pouť na běžky mi dává pocítit radost z toho, že někdy je lepší býti handlerem :-). Petr však statečně sundává bundu, nazouvá běžky a v 7:05 vyráží do tmy.

My s Radkem se chystáme chystat (to je taková formulace, která má zamluvit naši ranní lenost :-) psy na etapu. Když psy vytáhneme v obvyklém čase a začneme je obouvat do botiček, zjišťujeme, že nám to v tom mraze jde výrazně pomaleji než předchozí dny, navíc Radek se na poslední chvíli rozhoduje vyměnit jednoho psa za jiného atd atd, suma sumárum nestíháme start. Radek ale vede v závodě s dostatečným náskokem, tak raději všechny psy obujeme, než abychom za každou cenu stíhali čas startu. Se ztrátou minuty a dvaceti vteřin vyráží na trať i Radek a my všichni si balíme věci a jedeme domů.

Cestou ze startu do kempu mi přijde líto, že jsem za celý závod ani jednou neviděl kluky na trati, a tak otáčím auto a jedu asi 20 km po silnici za město k místu kde trať tuto silnici křižuje. Po trati to sem mají závodníci už 30 km, takže přijíždím zhruba 10 minut před průjezdem prvního závodníka, kterým není nikdo jiný, než Petr následován Vovou Levčenkem a Serjožou Bespalovem. Olga Pavlinská, které strašně fandíme, aby porazila Levčenka a vybojovala 3. místo, jede už s výraznou ztrátou za první trojici a její sen o „udáči na góňke“ se rozplývá. Později těsně před checkpointem na 45 km zlomí už podruhé za tento týden běžku a čekáním na dovoz náhradní lyže ztratí půldruhé hodiny. Přesto, jak by řekl klasik, zůstane dlouho v nás :-).

V závodu spřežení jako první projíždí Wojtek, cca 2 minutky za ním už Radek a za ním Salva. Radkův tým, který šlape jako dobře namazaný stroj, tedy už smazal ztrátu z pozdního startu a i na Wojtka něco najel. Wojtek ale vypadá při chuti a jede mu to parádně. Zato Salva působí, že jede na pohodu jako na výletě a dokonce ani není slyšet jeho obvyklé pískání na psy. Že by si vzal k srdci Nilsovu hlášku že „Dobrý musher na trati mlčí a na psy vůbec nemluví, protože v momentě, kdy na psy promluví, začnou makat tak, že by se mohli odrovnat.“ !?

Podařilo se mi oba naše kluky vyfotit a spěchám do kempu pro teplou vodu pro psy a pak už rychle na letiště, kde dojíždím společně se skijorningovými handlery. Ještě společně vyprostíme jednu oktávku zapadlou do sněhu a jdeme čekat na finiš.

Poprvé tento týden projíždí cílem jako první někdo jiný než naši kluci. Wojtek opravdu zatáhl a dnes mu etapa perfektně sedla - je prvním v cíli. Chviličku za ním přijíždí jako první lyžař Petr a je jisté, že se STÁVÁ CELKOVÝM VÍTĚZEM ZÁVODU KALEVALA 2014 KATEGORIE SKIJORING.

Za pár minut přijíždí Radek a i on se STÁVÁ CELKOVÝM VÍTĚZEM ZÁVODU KALEVALA 2014 KATEGORIE SPŘEŽENÍ.

Kluci i pejsci jsou v pořádku a kluky naplňuje pozávodní euforie z kvalitního výkonu.

Večer po závodě probíhá v kulturním domě vyhlášení výsledků s kulturním programem umělců z Petěrburgu. Všichni jsme pak zapařili na závěrečné afterpárty, na které český prapor nejvýše nesl Petr, DOBŘE ON!!!

I když bych velmi rád napsal více, někdy to prostě nejde, protože při závodě se většinou musím věnovat jiným věcem a na psaní je čas mezi 1-3 hodinou ranní :-(

Děkuji vám všem za pozornost.

Luboš